Jak jsem se zbavil chrápání spolunocležníka

Spolunocležník usne dříve, než vy a hned tak děsně chápe, že nemůžete usnout. Chvílemi se svým chrápání dokonce jaksi "zalyká" a máte nutkání, zavolat na pohotovost.

Takto mě "ničilo" kolegovo chrápání na ubytovně. Usnul během několika vteřin "po zhasnutí" a hned začal chrápat tak, že se nedalo usnout.

Mnohokrát jsem ho nabádal, aby s tím něco dělal, aby šel třeba k doktorovi a nechal si vyříznout mandle, jazyk a vytrhat zuby, nebo tak něco. On mi však vždy odpověděl, že pořádný chlap chrápe, že jsem nějaký zženštělý, když mi to vadí a že si mám pořídit sluchátka-hluchátka. A také, že by se toho nerad zbavil, protože to pro něj má spoustu výhod. Jako přiklad výhody uváděl to, že na vojně nemusel spát ve světnici s dalšími dvaceti, ale pěkně sám ve skladu vykonného praporčíka.

Jednoho krásného dne mě napadlo, že mu to oplatím a schválně, jestli i on bude "zženštělý". Na ubytovně jsem měl velmi výkonnou aparaturu na bass kytaru (Peavey Mark III) a mikrofon se stojánkem (tzv. šibenicí). Když začal jeho  "chrápací a zalykací koncert", sestavil jsem aparaturu, nainstaloval mu k puse mikrofon, nastavil největší hlasitost, jakýsi prostorový zvuk a ve chvíli "CHRÁÁÁ KUCK CHRÁÁÁ" to celé zapnul. Z reprobedny se ozvalo něco jako řvaní hladového tyranosaura v jeskyni. Kolega se s hrůzou v očích posadil na posteli a seděl celou dobu, co jsem aparaturu uklízet a šel spát. Možná měl dokonce "smrtelný pot na čele". Ještě před tím, než jsem si šel lehnout, jsem mu sdělil, že je zženštělý, když mu vadí chrápání, dokonce vlastní.

Se smrtelným potem na čele pak seděl na posteli ještě dvakrát. Potom si asi hlídal, až usnu aby nebyl ten, kdo usne dříve.

Byla to metoda sice dost drastická, nicméně účinná, protože se pak už nikdy nestalo, že bych kvůli chrápání nemohl "zabrat".