JIPka VII - vesele o pobytu v nemocnici

postupně mizí hadičky i tužka * uklízení v nemocnicích * návštěva * trénink odezírání * PDA * chléb u nás doma * smysly

Jak dny ubíhaly, získával jsem postupně více volnosti, neboť postupně mizely všechny ty hadičky a já se nebál pohnout. S hadičkami mi ale zmizela i tužka a já se rázem stal takovým tím, jak neslyší, nemluví. Nevěděl jsem, že umím mluvit, na to jsem přišel snad až po měsíci. Tu tužku jsem objevil tak po třech dnech. Celou dobu ležela na zemi za postelí. Já ji neviděl, jelikož s těmi hadičkami jsem se bál nějak moc pohybovat, abych někde něco nevytrhl, a tak.

Zajímavé bylo, že si jí nevšimla ani jedna z uklízeček, co tam chodily. To je vůbec zajímavý systém, který jsem nikdy nepochopil, ty úklidy v nemocnicích. Píšu to v množném čísle, jelikož jsem to viděl už ve dvou. Asi tak v 7 hodin přijde první, utře hadrem pelesti postelí a odejde. Potom chodí tak každou půl hodinu jiná, jedna utře parapety, druha zase opěradla židlí, třetí sedadla židlí, čtvrtá vytře polovinu pokoje, pak zase přijde ta první a vyprázdní odpadkový koš.  Ta co byla druhá pro změnu dovytře zbytek pokoje.

Tak chodí cely den, každá udělá kousek, takže pacient má pocit, že se stále udržuje čistota, přičemž to nikdy netrvá déle, než pět minut. První tři dny je to zajímavé, jelikož se alespoň něco děje, pak už je to stereotyp.

Jako třeba to, když přijde sestra a mrkne na tu "aparaturu" za pacientem. Po několikátém "mrknuti" bylo jasné, co se bude dít. Je to taková ta běžná "údržba", kdy záleží na stavu pacienta. Ke mně například několikrát denně přišla (nejlepší to bylo tak o půlnoci), mrkla na aparaturu, nasadila mi na prst takový gumový "detektor" či co a něco vstříkla do hadičky, co jsem ji měl zabudovanou do žíly u klíční kosti. Pak tu hadičku injekcí s něčím jiným propláchla, změřila mi tlak, chvilku to tak nechala a asi po deseti minutách mi ten "detektor" sundala a zase mrkla na aparaturu. Tak to chodilo asi pětkrát denně.

Prima to také bylo někdy okolo šesté, když mě vzbudila, aby to všechno stihla před předáním služby. Že je okolo šesté jsem odhadoval, jelikož za nějaký čas začal takový ten obvyklý "cvrkot" - byla vizita, snídaně, sestry se vyměnily a do práce přišly ty uklizečky, co se střídaly v udržování čistoty. Až po nějaké době, když jsem se zeptal, jestli je vidět na nějaké hodiny, přinesla mi jedna sestra budíka.

Ono to totiž bylo jaksi divné, když člověk ani nevěděl, kolik je hodin a vše odhadoval podle toho, co se dělo, či kdy bylo jídlo. Nejhorší to bylo v noci, když se člověk vzbudil. Všude byla tma (až na "halogeny", co na mě v noci pouštěly). Nevěděl jsem, jestli je půlnoc a mám zase usnout, nebo jestli je 5:59 a za chvilku nastane "den" a usnout už nemá cenu. Ten budík mě od toho všeho zachránil a já věděl, kolik je hodin.

Jeden ze dnů, kdy jsem se nejvíc nudil, byla neděle. To se vůbec nic neděje. Jediné, co člověka rozptýlí je to, že v neděli chodí návštěvy. Za mnou přišla ženuška s dcerami, s mým bratrem a s neteří, potom zase s mou sestrou. Všichni vypadali jako nějací andělé, jak byli navlečení do takových těch bílých obleků a můj bratr ještě ke všemu jako nějaký doktor, jelikož měl nějaké desky s papíry, na které jsme psali.

Papíry a papírky, to je stejně věc. Od té doby, co neslyším se nám roztahují po celém obývacím pokoji a chtěly by si ho snad zabrat pouze pro sebe.

Nevím, kdo na tu skvělou věc přišel, ale v pokoji máme krabici, myslím, že od vína, a tam ty popsané papíry a papírky dáváme. Ony sice trochu mizí, ale stejně mi to přijde, že jsou všude.

Psaní má jednu velkou výhodu. Může se chytat za slovo. Použil jsem to snad jednou, či dvakrát, ale důležité je, že může. Také je bezva v tom, že když člověk mluví, tak dodržuje různou etiku a všelijaké formálnosti, kterým často říkám „krasořečnění“. Tohle jde při písemném styku dost často stranou, jelikož nikdo nechce psát romány – projev pak bývá většinou stručný a jasný. Když to tak píšu, vzpomněl jsem si, jak jsme jednou hráli při tělocviku fotbal, a můj spolužák volal: „Soudruhu profesore, prosím Vás, přihrajte.“ (učitel hrál s námi). Než to dořekl, tak byl míč na druhém konci hřiště, dávno u jiného hráče.

Ještě k té formálnosti. V Plzni jsem jako učedník v práci každému vykal. Nejhorší to bylo takovým těm mládencům okolo pětadvaceti, to jsem nevěděl, jestli jim mám tykat, vykat či onikat… Používal jsem takovou zvláštní mluvu, kdy jsem se snažil oslovování vyhnout jako třeba: „Já už to snad nevydržím, dá se tady někde odskočit?“ místo: „Prosím Vás kde je tady záchod?“ Ve „venkovském mateřském pivovaru“ to bylo jednodušší. Tam prostě všichni nevyučení všem vyučeným vykali a vyučení si mezi sebou tykali. Tohle pravidlo ovlivnilo můj další život. Když jsem se vyučil, tak mě v mateřském pivovaru přijímali do cechu a bylo mi řečeno: „Hele. Tohle už není pan Konopásek, to je Toník, i když mu je sedmdesát, tak je to řemeslník jako ty a za každé vyknutí přineseš flašku rumu.“ Tenkrát mě vyléčily z vykání tři lahve onoho nápoje za týden a od té doby jsem v práci (a často i jinde) všem tykal, abych si to nepletl. Například v ČSAD úplně normálně o třicet let starším řidičům, aniž by některý z nich protestoval a sám nemám moc rád, když mi někdo vyká. To potom přímo vyhrožuji: „Hele, když mi budeš vykat, budu ti také vykat, abys věděl/a jaké to je.“

Když jsem u toho, tak ještě trochu o komunikaci - o problému, který považuji za nejhorší, když člověk přestane slyšet.

Dost lidí žije v domnění, že když někdo přestane slyšet, tak snad umí v tu ránu znakový jazyk, což je děsná blbost. Ohluchlý človíček neumí ani odezírat, takže je odkázán na to, co mu kdo napíše. Nejdříve začíná trochu rozumět lidičkám okolo sebe, rodině a tak. Postupem času trochu víc, i když nic moc. I to odezírání vyžaduje určitý talent a je třeba ho trénovat. Jako skvělý trénink považuji pořad v televizi se skrytými titulky AZ-kviz.

No a proč právě AZ-kviz:

Padne jednoduchá otázka, na kterou se odpovídá převážně jedním slovem.

Záběr kamery na soutěžícího je an face (nebo jak se to píše, zkrátka čelní pohled).

Ke správné odpovědi je nápověda v podobě prvního písmene, či písmen, což mi přijde obzvlášť skvělé, jelikož jeden ví, kolik to bude slov. Po chvilce se může člověk ujistit, zdali vyslovené slovo odezřel dobře, neboť naskočí skryté titulky a ta zpětná kontrola mi přijde velmi důležitá. Soutěžící v pořadu se střídají, takže člověk trénuje odezírání od různě artikulujících lidí. A ještě se člověk dozví spoustu věcí, které třeba ani nevěděl.

Ono u jiného pořadu, např. u zpráv se toho moc nenatrénuje, i když moderátor/ka sedí čelem a určitě se snaží i dobře mluvit. Jenže na trénování mluví za jedno příliš rychle, používá dlouhé věty a navíc chybí ta zpětná kontrola, co vlastně řekl/a. Kdyby to snad chtěl člověk nějak kontrolovat, co bylo řečeno, tak se to stejně nedá, jelikož skryté titulky jsou téměř vždy jinak (časově). Navíc po chvilce jeden vůbec neví, o čem se mluví (já třeba po prvních třech slovech), uteče mu souvislost a už ho to nebaví. Skryté titulky také nejsou "doslova", jelikož by to asi bylo tak rychlé, že by to stíhal číst snad jen nějaký "rychločteč". To u AZ-kvizu není. Tam se vždy objeví to, co bylo vysloveno a je toho málo.

ČT asi ani netuší, že se ten AZ-kviz dá takto prima využít. Zkuste si to a ČT díky 158456x.

Jednou jsem se také setkal s názorem, že skvělý pomocník pro komunikaci je PDA (takový ten malý počítač do dlaně - psáno v roce 2004), o tom si myslím, že je to krásné, ale já nosím v kapse blok papírků, co bývají u telefonů (takové ty slepené čtverečky) a tužku. Tomuhle ze srandy říkám PDA. A když mám u sebe tašku, tak v ní nosím i větší blok, kterému říkám comunicator.

Jde o to, že člověk se baví i s lidmi, kteří žádný počítač ovládat neumí, a kdyby jim podal PDA, tak si ho možná ani do ruky nevezmou, jelikož budou mít obavy, že jim to nepůjde. Oni lidé kolikrát i neradi píší, jelikož by k tomu potřebovali třeba brýle, které se stydí nasadit, nebo je u sebe nemají. Nehledě na to, že kdyby to PDA upadlo na zem, tak asi nic moc. Tužky se skoro nikdo nebojí, přičemž může psát písmenka tak velká, aby je viděl/a a když upadne tužka, tak se nic neděje.

Jiná situace ovšem je, když se třeba sedí s přáteli "na pivu" u stolu a PDA, které většina alespoň částečně ovládá, nebo alespoň tuší, jak na to, slouží místo papírků. To musí být super.

PDA by se mi moc líbilo, kdybych ho třeba dostal. A to z toho důvodu, že je mobilní a mohl bych si dělat různé věci, které bych potom jenom poslal kabelem do stolního počítače. Já totiž, kdybych měl tolik peněz, tak asi koupím něco, co potřebujeme doma, třeba novou chladničku.

Koukám se na to jako na strašně prima hračku.

Na ty návštěvy mi ženuška vždy přivezla strašně moc dobrý juice, byl ho litr a půl a zdolal jsem ho během odpoledne. Nedalo mi to a stále jsem si naléval - čaj v nemocnici nebyl špatný, ale byl jsem nějaký „přečajovaný“. Já už jsem takový. Žádné jídlo, byť ho mám nesmírně rád, mi nechutná stále dokola - ani svíčková, nebo řízky. Když je to proloženo nějakou změnou, tak ano, ale neustále to samé... To snad čerstvý chléb, ten přímo miluji. Mam k němu velmi kladný vztah a namazaný máslem, s nějakou zeleninou, sním ho třeba půl bochníku na posezení.

Pravděpodobně z tohoto důvodu nejsem ani schopen pochopit, jak to s tím chlebem a celkově pečivem u nás doma je. Máme třeba půl bochníku, ženuška koupi půl bochníku, kterou uklidí a vyndá ji až když sníme tu, co máme v "chlebovce". Což může trvat třeba dva dny, jelikož si jí nikdo moc nevšímá. Pak přendá do "chlebovky" tu koupenou polovinu a koupí jinou, kterou uklidí a vyndá jí zase až když je ta "chlebovka" prázdná. Jediné, co mne napadá je to, že je to vlastně taková pojistka, abychom doma nebyli bez chleba. Důvody mohou byt různé. Pravda, občas se mi podaří dostat se k tomu čerstvému, to ho právě z velké většiny sním na posezení.

Aby nevznikl dojem, že je mi snad odepírán čerstvý chléb, upřesňuji, že si ho mohu kdykoli vzít. Ale bývám líný, jít někam jinam, než do té "chlebovky".

Ten čaj mi připomněl, jak jsem byl po první operaci, a přišla za mnou ženuška na návštěvu. Měla po cestě žízeň a chtěla se něčeho napít. Nabídl jsem jí čaj, co jsem ho měl na nočním stolku v konvičce a ona si dala jeden plný hrnek. Ten den večer jsem byl odpoután od poslední hadičky se slovy: „Sledujeme, kolik toho vypijete a kolik z vás vyjde, jelikož jste dehydrovaný (to už jsem snad dvacet let). Kdybyste dnes vypil o hrnek čaje méně, tak by se hadička nevyndávala.“ Počítám, že kdyby tenkrát ženuška nevypila ten hrnek čaje, tak chodím s hadičkou dodnes, jelikož ten čaj jsem opravdu zase tolik nemusel.

Jo kdybych měl k dispozici ten juice, co přinesla o pět let později, tak bych klidně vypil třeba šest litrů denně. To by se to měřilo, to bych byl vzorný pacient...

Bratr mi na tu návštěvu přivezl skvělý počítačový časopis, dokonce letní dvojčíslo, ale nic jsem z toho časopisu neměl, jelikož jsem ta písmenka nemohl přečíst. Po týdnu, už doma, jsem je přečetl, aniž by se nějak zvětšila.

S tím zrakem je to stejně zajímavé. Před operací jsem nosil dioptrické brýle, ale po operaci jsem si je nasadil snad jen dvakrát a špatně jsem s nimi viděl. Vidím dobře bez nich. Asi mi to při operaci (když už byla ta hlava otevřená) chirurg nějak "pošteloval", neumím si to vysvětlit. Ono se také říká, že když člověk přijde o nějaký smysl, že se mu ty ostatní zlepší. Je tedy možné, že se mi ten zrak zlepšil i kvůli tomu. Nakonec lidé co neslyší, nahrazuji zvuky nejčastěji právě tím, co vidí. Například domovní zvonek, nebo ty skryté titulky v televizi. Ale že by takto okamžitě?

Zlepšil se mi i čich. Když třeba ženuška udělá kafe, cítím ho, což jsem před ohluchnutím necítil. A když si teď udělám srandu, tak nedávno jsem "vyčmuchal" v lednici moc dobrou tlačenku.

Ještě k mé sestře. Té jsem na návštěvě napsal, že to nejde vypnout. Sestra ni napsala: "Co nejde vypnout?" Odepsal jsem jí, že nic nejde vypnout, abych to nějak zamaskoval, jelikož jsem nevěděl, co jsem to vlastně psal a měl na mysli.

Možná to, že mi v hlavě neustále znějí nějaké zvuky. Nejvíce asi dechová kapela, což vůbec nechápu, jelikož dechovku jsem nikdy moc rád neměl. Proč ne třeba Beatles? Možná, že mi ta dechovka zněla v hlavě ještě když jsem slyšel, ale nevnímal jsem ji kvůli těm všem zvukům okolo. Až když všechny ty zvuky "zmizely", tak se projevila.

Absolutní a jistě krásné ticho jsem ještě neměl nikdy (psáno rok po ohluchnutí – v roce 2004 - musím dorazit chybějící zbytek, když jsem se s tím patlal.).