Myslet si, že kdo neslyší, umí automaticky odezírat na sto procent, případně komunikovat ve znakovém jazyce je jako myslet si, že ten, komu amputují nohu, umí po probuzení plynně somálsky a dělat, že odezřu vše, co mi říká neznámý (nenakoukaný) člověk, je jako kývat "ano" při odborné přednášce o bertolomii,
V bance
Kráťa: "Dobrý den, já jsem úplně hluchý a vy tu na pobočce máte on-line přepis pro neslyšící, tak bych se potřeboval na něco vyptat ohledně mého účtu."
Pracovnice: "Dobrý den a co potřebujete?"
Kráťa: "Nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Abych to věděl, spusťte ten přepis."
Pět minut hledání přístupových údajů k přepisu a telefonování o rady, mezi tím dotaz pracovnice: "Vy neumíte odezírat?"
Kráťa (otázku odezře): "Ne. A vy?"
Lecos samozřejmě po letech neslyšení odezřu. Na rozhovor to však není a na rozhovor v bance, kde záleží na každém slovíčku už vůbec ne. I kdybych uměl odezírat perfektně, stejně se nikdy neodezře vše řečené, ale musí se domýšlet. A nehodlám se při jednání v bance plně soustřeďovat na to, abych odezřel slova, ale chci se soustředit na obsah sdělení.
Napadá mě přirovnání s vozíčkářem. Představte si dotaz: "Vy neumíte jezdit po schodech?" Vozíčkář sice s úsilím zdolá jeden nízký obrubník (hluchavka odezře leccos), místo schodů ale pojede výtahem (výtah = přepis pro ohluchlé). Připusťme, že by uměl vyjet po schodech do prvního patra, nemohl by se však u toho bavit o něčem důležitém (…tak bych se potřeboval na něco vyptat ohledně mého účtu). Komické, že?
Znám spoustu lidí, kteří neslyší a odezírají "jak z praku" avšak nikdy jsem se nesetkal s tím, že by poprosili o zopakování sdělení. I slyšící dělají: "Cožeee?" A když takové stoprocentně odezírající lidi poprosíte o zopakování třeba: "Karel Kohout věděl hlavní město Vietnamu," odpoví často třeba: "Jo, jasně."
