JIPka VI (vesele o nudě v nemocnici)

nuda v sedě * pozorování někoho * první setkání se s kytaristou naší kapely * léčení se na játra * župan v dohledu * klečící střelec * pouť

Další den pokračoval tím sezením. Prostě mě ráno (když měli dojem, že je ráno) zvedli, posadili a pozorovali, což jsem se dozvěděl (ne, že mě zvedli, ale že mě pozorovali) asi tak za tři měsíce při kontrole, když se mi do ruky dostaly desky s mým spisem a já do nich nahlédl.

To pozorování někoho, to je stejně sranda. Copak když o tom pozorovaný neví, že je pozorován, tak je to jedno. Ale když o tom ví, tak to je teprve ono. Okoukal jsem to ve filmu "Jsem nesmělý, ale léčím se", s Piere Richardem v hlavní roli. Jak název filmu napovídá, on byl takový nesmělý a psycholog mu zvedal sebevědomí. Jedna ze scén mě obzvlášť zaujala. Hráli takové ty koule, jak se hází (Petanque se to myslím jmenuje). No a když měl házet největší borec, tak na něj Richard děsně upřeně "civěl", čehož si ten dotyčný samozřejmě všiml a nakonec hodil kouli asi tak dva metry jinam, než chtěl.

Touto scénkou bylo potom ovlivněno mé první "setkání se" s pozdějším kytaristou naší kapely. On tenkrát hrál na taneční zábavě coby nový člen jedné u nás oblíbené skupiny. Stoupl jsem si tak metr před pódium a upřeně na něj se založenýma rukama na prsou zíral. Musel jsem opravdu vypadat velmi divně, jelikož okolo mě byla všeobecná tanečně šílená vřava. On si mě samozřejmě hned všiml, jak tam tak blbě stojím a říkal si: „Co to je zač? My tady vaříme a on se ani nehne?“, načež o to více začal „vařit“, dělal s kytarou různé pózy a chvílemi se do toho tak zabral, že hrál nesmysly, jak později říkal. Funguje to.

Jak jsem si tam tak seděl v té posteli, děsně jsem se nudil. jelikož čtení mi nějak moc nešlo (měl jsem rozmazaná písmena), a přemýšlel jsem o tom, proč jsem léčen na játra, když jater se mé onemocnění vůbec netýkalo. Vím to od "bratra" (zdravotní sestra v mužském provedení s krásným jménem Abrahám). Nosil mi totiž dvakrát denně takové dva obrovské prášky, že prý jsou na játra. Obyčejně mi polykání prášků potíže nedělá, ale tyto byly opravdu obří a byl to vždy šílený proces je do sebe dostat, hlavně proto, že necítím jazyk a vůbec jsem nevěděl, zdali jsem je spolkl, nebo je mám ještě někde v puse. No psina. Vyblbli jsme se vždy snad půl hodinky. On zabil kus pracovní doby, já zase nudy. Chvílemi mi také přišlo, že to je nějaký experiment farmaceutické firmy, který má zjistit, jak velké prášky je člověk schopen pozřít, aniž by se udusil, či tak něco a obsah těch prášků nebyl lék na játra (jak bylo možná na obalu napsáno), ale nějaký vitamín, co člověku jen prospěje.

A když jsem seděl, mohl jsem se také podívat za sebe. Do té doby jsem totiž viděl pouze nad sebe, po nějaké době i před sebe, ale co bylo za mnou jsem jen tušil. Byl to divný pocit, být někde v místnosti a nevědět, co má člověk za zády, Až vsedě jsem se mohl rozhlédnout. Nebylo to nijak zajímavé. Dva tři metry místa a okna. Jediné, co mne zaujalo, byl můj župan, co visel hned vedle okna a já si tak říkal, že až se dostanu k tomu županu a podívám se z okna, tak to bude super. Jasně je to obyčejná věc, jenže když člověk stále jen leží a nudí se, tak mu to přijde zcela fantastické. Zrovna tak jako to, co jsem jednou řekl doktorovi ráno při vizitě, když se mě ptal, jak se daří. Řekl jsem mu totiž, že se strašně těším na to, až si lehnu na břicho. Pro toho, kdo si na břicho může lehnout kdy se mu zachce, úplně obyčejná věc, pro mě v tu chvíli nedosažitelná.

Lide spi různě. Každý má jistě nějakou tu svou oblíbenou polohu a v ní je mu nejlépe. Já například se téměř vždy „našteluji" do takové té polohy na břiše s pokrčenou jednou nohou, a tak usínám téměř vždy. Zajímavé ale je, že se téměř pokaždé probudím na zádech. Úplná záhada.

Ono je to vůbec moc zajímavé, jak lidi spí, či usínají. Kdo není unaven, tak se různě převaluje, nemůže zabrat a je z toho otrávený. Naopak unavený člověk usne téměř kdekoli. jakkoli a kdykoli. Vzpomínám, jak jsme jednou byli někde „pařit“ s kolegou z práce a abychom ráno nezaspali, šli jsme rovnou do práce, že si nějak schrupneme na šatně a ráno nás nikdo spát nenechá. On tam potom spal neuvěřitelným způsobem. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu nevěřím. ale možná to bylo také tím. ze už byl trochu "předespalý" ze stolu před tím, nebo opravdu moc „unavený“. On si totiž sedl tak nějak bokem na radiátor topení, neboť mu byla zima a tak spal. Od té doby mu v práci říkali "klečící střelec".

Já zase klimbal normálně ve stoje, když nás na vojně, sotva začal o Vánocích v televizi nějaký zajímavý pořad vyhnali na "buzerplac" a nechali nás tam stát, dokud neskončil.

Na to břicho jsem se tedy těšil. jelikož v tu chvíli to pro mě bylo něco. co jsem dlouho neměl a hodlal si to užít. Je to třeba trochu podobné tomu, jak jsme si užívali na dovolených v Hřimeždicích pouť, kterou jsme neměli cely rok a těšili jsme se na ni. Myslím ty různé atrakce, které člověka jinak ani moc nelákají, ale jednou za rok...

Obzvláště podařená byla ta někdy okolo roku 1983. To jsme den před tím byli ve společnosti Staropramen 10% a nějak se nám neudělalo úplně dobře. Na pouť jsme samozřejmě šli a naše extempore na létajících labutích bylo přímo super. To jsme totiž s kamarádem (abychom vše vyzkoušeli) šli na „Prodloužený vyhlídkový let“, jenže jak nám nebylo tak úplně nejlépe. tak jsme si řekli: „Hele nebudeme tahat za tu páku. budeme jezdit stále dole u země. V té výšce by se nám mohlo něco přihodit a byl by průšvih.“ S tím ovšem nepočítal pán, co létající labutě provozoval.

Když se labutě rozjely, ozvalo se z reproduktoru medovým hlasem: "Zatáhněte za ovládací páku a labuť se s vámi vznese do výsky 8,6 metru.“

Všechny labutě se jako na povel zvedly, jen ta naše kroužila stále dole a nevím, koho z nás to napadlo ale v tu chvíli jsme začali strašné usilovně „studovat“ labuť a dělali jsme, že hledáme nějakou páku, či co a nemůžeme jí najít. V tom našem stavu to muselo vypadat docela věrohodně.

Z reproduktoru se začalo ozývat: „Za tu černou páku, co jí máte mezi sebou!“ Začali jsme tedy tahat za páku všemi možnými směry, hlavně nahoru, přičemž jsme si dávali pozor, abychom za ni nevzali tak, že bychom se vznesli. Z reproduktoru se ozývalo dost zesílené: „Za tu páku dozadu!“ A když jsme projížděli okolo „ovládací budky“, z okénka, do půl těla vykloněný, držíc v jedné ruce mikrofon, byl ten pán a snažil se volnou rukou za tu páku zatáhnout.

Po třech minutách, nebo jak dlouho ty „prodloužené vyhlídkové lety“ trvaly se ostatní labutě snesly dolů a jízda skončila, aniž bychom se vznesli.

Další sranda byla ve „strašidelném domě“. On nám připadal nějaký nevyužitý, či tak něco. Nikdo tam pomalu nechodil, majitel seděl znuděné u vchodu…

Abychom mu udělali radost, šli jsme tam všichni (asi 12 lidí). S kamarádem jsme u každého „bubáka“ děsně řvali a vůbec jsme se prima „báli“.

Asi tak v polovině byl někdo živý a dělal na lidi „baf“. Kolega před námi se ho dost polekal. My jsme zůstali stát za rohem a ten živý bubák z toho byl asi nějaký netrpělivý, kde že jako jsme, načež vykoukl a my jsme udělali „baf“ na něj, s čímž nepočítal a stračně se lekl.

Když jsme ze „strašidelného domu“ vylezli, byla u vchodu pěkná fronta na lístky a jeden známý dodnes vypraví, jak když jsme byli uvnitř, vzbuzovala ona maringotka nesmírný zájem lidi na pouti tím, jak se celá otřásala a ozývaly se z ni kromě těch z reproduktoru hrůzostrašné výkřiky. Jistě si tenkrát mnoho lidiček řeklo, ze to musí vidět, i když před tím je to třeba vůbec nezajímalo.